Virginie SATIROVÁ - Setkání s Člověkem

To, že jsme se narodili jako lidé, je zázrak. Buddha přirovnával pravděpodobnost zrození v lidské podobě k želvě, která se v široširém oceánu vynoří hlavou přesně uprostřed nějakého volně plujícího záchranného kruhu.

Takovou jsme my, lidé, dostali šanci. Na sebepoznání, na vývoj, změnu, na konání dobra.

Píše se rok 1979, dva roky po Chartě 77. Čas, kdy jsou přátelé v kriminálech, nemohou cestovat, nebo raději emigrují. Freudovy spisy se ofotografovávají, přepisují. Kolují samizdaty, pořádají se tajné filosofické i psychoterapeutické semináře s netradičním obsahem.

A v tomtéž roce zve Petr Boš z Ameriky legendu. Virginii Satirovou do Čech, rovnou na do letního tábora lékařské fakulty na Dobronickou louku.

Bylo nás tam tehdy tak třicet. Někteří absolventi a lektoři výcviku SUR, psychoterapeutičtí čeští a slovenští bardi. Někdo i s rodinným příslušníkem.

Virginie bylo zjevení. Ve všech významech toho slova. Veliká žena nejen fyzickým vzrůstem. Vplula mezi nás hravě, vesele, s lehkostí a téměř nadpřirozenou přirozeností a neobyčejnou obyčejností. Ráno vytančila z chatičky na louku v americkém růžovém župánku s růžovými natáčkami, zatímco my jsme s docentem Skálou někde na hřišti dělali raz dva tři dřepy a pak šli plavat do Lužnice. Pila pivo a kouřila cigarety. Skála neskála. Byla absolutně svá. Odzbrojující originál. Člověčí Člověk od růžových natáček po lakované lodičky na podpatku v rose.

 Přesto, že nás učila sochání, čtyři základní pozice, přednášela, dělala naživo simulované rodiny, nebylo to to, čím mě a řadu dalších naprosto okouzlila. Byla to ona sama. Nabídla se nám jako živoucí příklad toho, jak vypadá sebou nezatížený, laskavý milující psychoterapeut.  Když naslouchala, nikdo a nic jiného jí nezajímalo. Nebála se dotýkat, objímat dívat se splna do očí. Neinterpretovala. Neměla v té chvíli žádné hypotézy. Poslouchala srdcem. A klient cítil a věděl. Jsi tu pro mě. Zajímám tě. Věřím ti. 

To, co se nám děje, není to nejpodstatnější. Podstatné je to, jak my s tím zacházíme, jak se k tomu vztahujeme. Pochopila jsem později. Je to vlastně princip Buddhovy meditace Vipassana. Není důležitý objekt, ale stav mysli, která objekt pozoruje. Jak s ním naloží.  V meditaci Vipassana se to jmenuje bdělá pozornost, Mindfulness, Sati v jazyce pali. Když je člověk spirituelně dost zralý, je bdělá pozornost jemná, jasná, flexibilní, vždy přítomná. Nenechá se unášet tím, co přichází.  Neulpívá. Neidentifikuje se. Pouze plně vnímá. Vede to k neobyčejné vnitřní síle, k lásce, k moudrosti.

Fascinující byla její víra v lidskou dobrotu. V lidský potenciál. V to, že změna je vždy možná. A její nekonečný speciální humor.

Velice mně oslovilo to, jaký důraz kladla na zodpovědnost terapeuta za svůj rozvoj. Uvědomění toho, že jsme zodpovědní nejen za své činy ale i emoce, myšlenky, názory, přání, předpoklady. To, že terapeut nesmí nikdy ustrnout. To že víra v univerzální životní sílu je nedílnou součástí dobré terapie To, že bytí je důležitější než dělání.

Týden s V. S. bylo pro mě zcela transformující. Virginie navždy změnila můj terapeutický styl.

Absolvovala jsem později poctivě téměř vše, čím prošla ona. Hypnózu, psychoanalýzu, skupinovou psychoterapii, bodyterapii, Opravdové naslouchání v rogeriánském výcviku, neverbálky, gestalt, transpersonální zážitky, buddhistické meditace, jógu. Jako ona jsem takzvaný neoprofesionál. Původně něco jiného než psycholog. O to víc jsem pak nasávala vše, co jen bylo dostupné. Ale všechny ty odborné výcviky přeci jen nedávaly v plné míře to, ten středobod, jádro, ke kterému se Virginie celý svůj život upínala. Spočinutí v sobě, ve své duši, stav bytí, totální přítomnost. Kongruence. Sebeúcta. Našla jsem to v plné míře až na své spirituální cestě.

Tato kniha je půvabná tím, že Virginii nevykládá, neinterpretuje, nedělá z ní gurua, modlu, jak už se to mnohde děje. V.S. je ve všech zde publikovaných esejích autentická, třeskutě upřímná, vtipná. Máme úžasnou možnost sledovat proces, kterým se tato velká učitelka rodila. 

Díky za tento báječný počin.

 

Vodňanská, 25. ledna 2015, Javorie