Rozhovor s Jitkou Vodňanskou

Jitko, jak se cítíte v sedmdesáti letech? A jak vám bylo v šedesáti, v padesáti…?

Ta desetiletí jsou milníky. Nejhůře jsem se cítila, když mi bylo čtyřicet. Podle Junga je to zlom. Jako když vylezete na kopec ,můžete se rozhlížet, to je príma, ale čeká vás už jen cesta z kopce dolů.No takhle to ten Jung asi neřekl, ale můžeme ho takto parafrázovat.

 Ale u nás v rodě jsme dlouhověcí, snad mám ještě čas. Babička Eva zemřela, když jí byly sto čtyři roky. Kdybych se vydala v jejích šlépějích, tak mám před sebou více než třicet let, což znamená, že teď jsem skoro v půlce. Padesátka byla skvělá, šedesátka taky, a sedmdesátka…? Sedmička je dobré číslo, ale přece jen… Lidé třeba v mé přítomnosti pronesou "ta sedmdesátiletá babička" a pak se na mě podívají a řeknou "promiň". A mně to těší, že jim to hned nedošlo. Kdysi jsem se učila konstelace od  jedné šamanky z Argentiny. Ohromně se mně ta žena líbila. Byla intuitivní, divoká, přesná a při tom všem velice soucitná. Jedno ráno přišla a prohlásila: "Tak jsem se podívala do zrcadla a rozhodla jsem se, že dám každé své vrásce jméno." Skvělý přístup.

 V šedesáti letech jsem stávala před zrcadlem a s ne úplným nadšením pozorovala jak se tvář mění. Dělala jsem na sebe všelijaké omlazující grimasy,tajtrdlíkovala a koketovala s vylepšováními, ale vždy zaplať Bůh přiskočila moudrost, pleskla přes ruku. Nu a já se rozhodla definitivně, že si nic jiného než sama sebe k sobě nepustím.Žádné šití obličeje,žádné ubírání, přidávání. Nefušovat do přírody. Někde se to nevyplatí. Všechny ty ženy co si nechají ušít obličej vypadají nějak stejně. Všechno to utrpení, originalita se vytratí v jakési banálnosti.Když si vzpomenu na velké české herecké osobnosti vybaví se mi Dana Medřická, Stella Zázvorková, Květa Fialová - krásné moudré ženy, které měly život vepsaný ve tváři.

Jenže vy stárnete hezky a vlastně to vůbec není vidět. Co v přijetí stárnutí pomohlo?

Poznání, které se ukázalo jako velmi příjemné. Že jsme opravdu rozděleni na tělo a duši. Pozoruji své tělo a samu sebe, jak se bouřím, protože se mi nechce se krabatit, a jak taky sleduji, jak odchází část energie, i když mám stále pocit, že mám jí ještě mám docela nazbyt. A k tomu se přidává zjištění, že se moje duše  stále více raduje. Myslím to naprosto vážně - je mi se sebou daleko lépe, než mi bývalo. Daleko častěji mám takový "kojotí" pocit, že je to všechno velká legrace,ne-li sranda. Mám sice pořád nějaká trápení, ale mnoho věcí mi přijde malicherných. Samozřejmě, když nám zemře někdo blízký a vidíme mrtvé tělo, pociťujeme velkou ztrátu. Na druhou stranu si uvědomíme, že tu zůstal jenom jakýsi tělový kabát, že duše je něco úplně jiného a vzácnějšího. A čím je duše starší, je kvalitnější.Když se ovšem o ní postaráme. Mou duši stále baví poznávat sebe sama a jít po cestě neúnavně, poctivě.Snažím se jí věnovat co nejvíce svého volného času. Čase už skutečně na blbosti  neplýtvám.Tady, v Čechách si to neumím dvakrát moc zařídit.Když zrovna neučím, nedělám terapii, nedělám supervizi,nebo nezařizuji milion věci běžného člověčího provozu ,jsem se svými vnoučky.Ty jsou tedy požehnáním tohoto věku.Samozřejmě bych mohla takto prokvedlat celé roky.

Abych v tom cvrkotu nezapomněla sama na sebe,zastavím se,seberu a letím pa. Každoročně na dva tři měsíce do asijských klášterů.Je to můj posvátný čas.Tam jsem doslova vystavena sama sobě. Meditace vipassaná není jen tak nicnedělání, jen tak si sezení. Je to docela pořádná fuška.Nu ostatně každá  poctivá cesta k sobě je fuška. Vždycky vyrážím sama, s ruksáčkem vždycky se ohromně těším a trochu bojím.Je dobré setkávat se  se svým strachem.To je špunt který nedovolí zdrojům aby vykoukly a začaly nás živit. Snažím se toho pro svou cestu co nejvíce udělat, i když procházím útrpnou fází meditace , kdy prožívám utrpení celého světa a není možné se tomu vyhnout. Tato fáze meditace přináší obrovské poznání a obrovskou radost. Můj učitel ctihodný Sujiva  říká, že lotosový květ vyrůstá z bahna, člověk musí bahnem projít, aby se dostal do světla. V tom samotném utrpení mohu vidět to světlo té radosti. A to se mi tam spojilo. Je to srozumitelné?

Řekla bych, že to srozumitelné je. Míra utrpení určuje míru radosti. Když poznáme hluboké utrpení, poznáme i hlubokou radost. Jsou to dvě strany jedné mince. Je to tak?

Ano, tak to myslím. Lidé, kteří jsou stále jenom pozitivní, mně jsou podezřelí. Kdepak bude schovaný jejich stín? Odkud vykoukne z té líbeznosti? Ale stejně na tom jsou lidé, co jsou stále negativní. Těch je mi líto. Tápou ve tmě.

Když mluvíte o své cestě, myslíte životní cestu nebo vipassanu?

To i to, obě cesty mně splývají v jednu. Meditace natolik ovlivňuje můj život, že ji vlastně žiji. A když se zpětně dívám na svůj život, tak to není nic, co by bylo obzvlášť jednoduché. Ale nestěžuji si, neměnila bych. Jsem vděčná za to, že se dělo to, co se dělo. Kdybych mohla být teď  dramaturg či režisér svého života, pár dějství bych jistojistě vypustila. Věcí, které byly zastřené tím, čemu se v Buddhově učení říká "moha", což je zaslepenost nebo nevědomost. Zaslepená jsem byla v mnoha okamžicích svého života, a kdybych mohla použít určitý druh nadhledu, který mám nyní, tak bych určitě jednala jinak. Ale člověk  musí škobrtat, aby se naučil posléze jít rovně.A pokud možno bez hůlky.

Pro ženy jsou důležité city a partnerství. Jaká partnerství jste poznala, nakolik byla harmonická? Jak se vám dařilo v lásce k mužům? Zažila jste skutečně harmonický vztah? A jak to vypadalo?

(smích) Jste pěkná potvora…

Jen povězte… Jméno a adresu můžete vynechat.

(smích) No jasně, že jsem to poznala. A vždycky jsem si myslela, že je to "to pravé". Jinak bych se přeci do toho nehnala! Mám pocit, že jsem měla přesně taková partnerství, v jaké fázi jsem se nacházela. Některá byla delší, sedmiletá, jiná kratší, kdy se ukázalo, že to "to pravé" nebylo.

Teď je pro mě nesmírně důležité být naplno v přítomnosti se sebou. Mnoho lidí k tomu nepotřebuji.  Mám harmonické vztahy s lidmi, ale ještě více si cením plně naplněné samoty. Bytí v přítomnosti. Tam člověk nepotřebuje druhou lidskou bytost.V těch chvílích se odráží sám od sebe. Druhá bytost vyvádí ze středu.Mám ráda mlčení, ticho. Nemusím žádné příběhy, kina, romány. Slyším romány od svých klientů. Pak jako úžasný bonus ticho a usebrání. V tom je krása mého věku, ale tohoto poznání mohou samozřejmě dojít i lidé mnohem mladší. Partnerství je nádherná, obohacující záležitost, ale patří do  jiné kategorie. Někdy se mi po partnerství stýská kvůli možnosti sdílet, protože se přitom vytváří úplně jiná hodnota.Také sociálně postrádám to, co měla v sobě d setkávání , které byly součástí mého života za minulého režimu.Můj muž podepsal Chartu 77a tím jsme náhle ocitli uprostřed toho těžkého ale i krásného dění "zaprodanců a ztroskotanců" tehdejšího režimu.Tam se filosofovalo,diskutovalo, dělalo umění,  byla domácí divadla,bylo to veliké společenství, stejně naladění poctiví přátelé. Všechno bylo takové šťavnaté a inspirující. Živé..Ale samozřejmě i bolestné. Mnoho přátel muselo emigrovat, mnoho jich bylo ve vězení.Ale přesto.  Je to něco, co mi neobyčejně chybí, protože teď jsme společensky někde jinde. Tohle období mě velmi formovalo. Nepřála bych si, aby se něco z minulého režimu vrátilo, ale disidentská zkušenost pro mě byla nesmírně cenná. Byl to obrovský dar: být s těmi lidmi a rozvíjet určitou část mé duše, socializační, přemýšlivou, empatickou,  odvážnou. Mnoho mnoho jsem dostala tam. A za to se hluboce klaním, že jsem mohla prožít hodně situací, které byly tak ojedinělé avzácné. A jsem taky ráda, že jsem měla rodinu takovou, jakou jsem měla. Teprve teď vidím hodnoty, které jsem dříve kritizovala, jako hodnotné. Tenhle věk totiž také přináší odpouštění, pochopení a přijímání. Přijímání věcí takových, jaké jsou. Sice nemohu říci, že by se mi to dařilo až do té míry, kterou bych si přála, ale mnoho věcí přijímám už s daleko větší pokorou a lehkostí.

Ale jak ustát odlišnosti v partnerství? Každý člověk je přece jiný…

Každý člověk samozřejmě je jiný, ale důležité je, aby došlo k moudrosti přijetí druhého a hlavně k přijetí své vlastní jinakosti. Největší průšvih totiž je, že chceme být jako někdo nebo jako něco. Pro většinu lidí je těžké být svůj.Vnějškovou formou ohlašuji světu, že patřím do nějaké grupy. Velká podřízenost nějaké skupině zbavuje individuality, originality. Poskytuje  zdání síly, která je velmi falešná. A právě jinakost je vzácnost, kterou máme. A když partneři přijmou svou jinakost jako velký dar a vzájemně přijmou jinakost druhého jako dar a respektují to, tak si myslím, že je moc hezké být spolu. A když se třeba dívám na Jana Vodňanského, svého bývalého muže, který má jinakostí dost, zdá se mi, dost opožděně,že jsem nebyla ještě tehdy dost moudrá na to, abych byla bývala mohla přijmout takovou originalitu.. A mnohokrát jsem si říkala, že kdybych věděla to, co vím teď, a více opouštěla a neřešila spoustu nepodstatných věcí, bylo by to mnohem lehčí.

Je to třeba tak, že ve vztahu se více soustřeďujeme na to, čím nám druhý ubližuje, než na to, v čem je nám s ním dobře?

Nu kdykoliv se soustřeďujeme jen na jednu část člověka, jsme také částečně slepí. Každý člověk musí být plný svým světlem a svým stínem. Jinak to není možné.Příliš temnoty  i příliš světla  neumožní vidět skutečnost . Jakmile převáží něco, co je stín, tak pak je potřeba to řešit, anebo od toho odejít. Já to mám tak, že když je tam moc temna a světlo tam nemůže prorazit, tak odcházím za světlem.

 Včera jsem skončila další setkání svého oblíbeného kurzu " Hledat-najít-pustit." Každé setkání je nějak zaměřeno - Tu na zdroje, nebo důvěru ve svět, nedokončené byznysy, stín ,cesta životem…atd. Tentokrát to bylo setkání s vlastní duší. Jak je živá, čím strádá, co potřebuje, jak ji živí víra… a bylo to nádherné.Barevné, plné. Máme velmi vzácnou skupinu. Odvážlivci, kteří pátrají aby se našli a neutekli někam do vnějškovostí. A dobrá polovina z nich potřebovala samotu jako něco bytostně důležitého. Být sami se sebou ve čtyřdenním procesu. Mluvili jsme přitom o potřebě stínu a o potřebě samoty, aby se stín mohl nerušeně ,cele vynořit, aby nebyl zatlačený, aby mohl být přijímaný, Teprve tehdy, když jsme šťastni, tak můžeme dostat sílu a odvahu nahlídnout v plné kráse i svůj stín. Je potřeba mít energii nejen na to, abychom  uviděli stín, ale také potřebujeme energii na to, abychom byli šťastní. Není to vůbec samo sebou. Zdá se mi, že cesta ke štěstí vede vždycky přes přijetí stínu.

A pak bych ocenila ještě jednu věc, která patří také k tomuto věku, já mohu velmi s pokorou a radostně a přitom uzeměně "dole i nahoře" předávat to, co vím. Mám pocit, že už to není taková bublina šoumenství, která tam dříve byla, ale spíše spolubytí, jsme spolu na stejné úrovni, ač jsem v tu chvíli kousek dál a mohu chodit s lampičkou a ukazovat, tady spadnete do nějakého bahna, vidíte a tady svítí světlo a ukaž, máš ho tady v sobě, jako každý ho tam má… To je velké požehnání, jehož se mi dostalo. Jak se mi nedostalo požehnání být s nějakým mužem trvale a dlouhodobě, tak mám tohle požehnání.To je moje karma. A je dost dobrá. Vášnivě se mohu věnovat terapii, supervizi, meditovat a učit.A předávat totéž i svým potomkům.

Říkala jste, že se vaše babička dožila sto čtyřech letech. Jaká byla, když jí bylo sto?

Babička byla pořád skvělá, vtipná. Do svých sto čtyř let nebyla vůbec v nemocnici. Byla jen na operaci šedého zákalu, nebavilo ji tam být, a tak se odpoledne odebrala domů. Když se při svých stých narozeninách vyfešákovala, tak říkala: "Jituško, že vypadám na osmdesát?" (smích) Byla prostá, moudrá žena, Ukrajinka s nádherným jménem Monastýrská. Měla ráda jednoduchosti, proto jsem k ní velmi tíhla. Ve sto letech byla pořád bystrá. Když jí bylo sto dva, tak tvrdila, že tam nahoře maj binec,že na ní asi  zapomněli. Už tu nechtěla být. Tělo ji docela trápilo, ale chodila, pracovala, alespoň krouhala jablka do štrůdlu. Ke konci už měla takové stařecké vidiny , zdálo se jí, že za ni chodí důstojníci a všude je plno krásné pšenice -No to jí bylo podobné. Žádné hrůzy. Zažila hladomor, emigraci, tak si to ta její mysl na stará kolena zařídila takhle parádně. Moje mamina se o ní a později i o tátu moc krásně  a s láskou starala. Proto se babi asi dožila takového věku.A na její sté narozeniny  přišla velká spousta gratulantů.Po stovce se to začalo téměř brát jako samozřejmost. Žila s rodiči v jižních Čechách v Blatné. Pocházela z velkostatku a kvůli režimu emigrovala. Utekla na Slovensko, moje máma už chodila do školy na Slovensku. A když babičku trápili chlapi, tak se otočila na podpatku a utekla od nich. Udělala to celkem třikrát…

Jakou vlastností vám babička imponovala?

Babička byla pro mě vším. Kotvou. Jako malá jsem u ní ráda bývala… Jednou se mně ptala moje psychoanalytička, čím je charakteristická moje máma. Moje maminka byla Vodnářka a byla sice úžasná, ale nepolapitelná. Babička byla velmi silná ukrajinská žena. Máma taky, ale babička byla pro mě prostě "jistá".Obě byly vyjímečné čarodějky.

Co byla babička za znamení?

Kozoroh. Velmi mě milovala. Jmenovala se Eva a vydržela všechno. Nic ji nezlomilo. Zachovala si sílu, smysl pro humor a vřelost. Štědrost.Na hrobě má napsané datumy narození a úmrtí - i teď se na to dívám s údivem 1894-1998…

Jak si vůbec dneska "stojí" ženy? Myslím tím emancipaci… A jak je na tom mužská síla? Přemýšlíte o tom někdy?

Zamýšlím se o téhle otázce společně se svými klienty. Ale nechci se tomu věnovat teď v nějaké obecné rovině. Vždycky jsou za tím konkrétní lidi, s konkrétními příběhy a není to žádná obecnost. Mám pocit, že jiné ženy žijí na Severní Moravě, jiné na Jižní. Jiné ženy jsou v Praze. Tahle otázka pro mě vůbec není zodpověditelná. Mám ráda ženy, které jsou soběstačné, samostatné, úžasné. Měla jsem takovou mámu.I tu mojí babičku, samozřejmě.

A může vedle nich vydržet muž?

Ne. (smích) Často ne.

A proč ne?

Zase který muž. (smích) Tuhle otázku, tak jak ji vedete, nemůžu zodpovědět.

A jak by měla vypadat otázka týkající se problému mužství a ženství, abyste ji mohla zodpovědět?

Já si to mohu představit jenom samostatně. Jak vypadá žena-žena a jak vypadá muž-muž. Jestli potom budou moci být spolu, tak je to velký dar. Ale tohle není moje téma. Samozřejmě, zamýšlím se nad tím, protože jsem rodinný terapeut, zamýšlela jsem se nad tím, protože v rodině, kde jsem vyrůstala, byl sice tatínek Lev, ale lev nebyl, a moje maminka byla Vodnářka a byla v podstatě Lev. Měli to obráceně a vždycky mě to zlobilo. Máma byla pěkná ženská, ale byla chlap, protože postavila chatu, dům. Táta byl spíš mateřský. Trápila jsem se nad tím, že to mají obráceně. Vždycky jsem si přála, aby táta aspoň pil, nebo dělal nějaké mužské neplechy… (smích). Ale on byl dobrý, spořádaný, měl srovnané ponožky, tužky. Máma měla všechno bohémsky ležérní a stavěla baráky. Zdobila, vařila a pekla, byla kreativní, vyřezávala truhlu,šila masky, panenky, vedla Sokol, pěstovala akvarijní rybičky v práci měla skleníky s láčkovkami -  orchideje, měli jsme na zahradě Alpy - slalničky, ve špajzu miliony zavařenin….Zařídila kde co, lidi, specielně všichni řemeslníci jí milovali.Mámu se nedalo stíhat, ale obávám se, že jsem v něčem jak přes kopírák. Jen neumím všechno to, co uměla ona. Kutám na jiných lánech. Doma jsem mužství a ženství řešila. Řeším to i pracovně. Ale vždycky jsou za tím konkrétní lidé.

Kteří lidé vás na vaší životní cestě ovlivnili a jak?

Těch bylo docela dost, ale těch stěžejních jen několik.Měla jsem štěstí na dobré učitele. Dobrý učitel je pro mě stejný dar jako dobrý rodič.

V práci to byl docent Jaroslav Skála - léta můj nadřízený. Obávaný a přesto obdivovaný muž-muž, když jsme u toho. Zakladatel české adiktologie. Léta jsem s ním pracovala v Praze u Apolináře na protialkoholním oddělení psychiatrické kliniky.On mě přivedl k psychoterapii.Objevil ve mně terapeuticou potenci, dal šanci,důvěru a podporu, abych jí mohla rozvinout.

Pak řada skvělých psychoterapeutů, se kterými jsem mohla studovat. Petr Boš - rodinný terapeut, psychiatr, Virginie Satirová .-americká rodinná terapeutka,David Boadella - zakladatel biosyntesy, kterou jsem vystudovala, Bert Hellinger - zakladatel konstelací a mnoho dalších hvězd z oboru.

Samozřejmě přátelé a bližší a mí nejbližší - Daniela Fischerová,Elen Hornová ,Tomáš Halík,Karel Trinkiewitz,Zdeněk Neubauer,František Žahourek,Jan - můj muž, Václav Havel. Nedá se tak snadno říct čím. Tím, že byli a jsou.

Také celá společenství přátel, kam léta jezdíme -jihočeský letní tábor Hornosín a zimní slovenské lyžovačky s Jankem Langošem a Agnesem- Snopkem a dalšími. Je těch přátel hodně. Mám se…-

A samozřejmě  Ctihodný Sujiva - můj spirituelní učitel .

Už mnoho let doprovázíte svého učitele Sujivu na meditacích, teď je také vedete společně. Jak vznikl tento váš vztah, jak by se dal pojmenovat, jak se vyvíjel a jaký teď? Ptám se na to proto, že v našich podmínkách není vztah učitel a žák v duchovním slova smyslu obvyklý. Tuhle tradici u nás prostě nemáme.

 

A to je škoda. Meditovat jsem začala v roce 1994. Takže to máme 20 let. Vipassanu jsem potkala o něco později. Ctihodný Sujiva přijel do Čech učit poprvé v roce tuším 1998.

Nabídl mně po první společné meditaci, zda nechci být jeho student - jak později řekl, na základě mého jednoho transformačního snu. Je to karmické setkání, mohu-li to tak říci. Po celou dobu 20 let jsem ani jednou nezaváhala. Medituji i s jinými učiteli v různých klášterech v Asii, je to hezké a užitečné, ale Sujivovo jemné,vědoucí učení a vedení je pro mě nenahraditelné.Podívá se a vidí. Nekomentuje, nehodnotí,laskavě vede. S úžasným soucitem pro utrpení, s humorem a energií. Je príma s ním v Asii cestovat - projeli jsme pár zemí. Je všude v Asii velice uctíván. Od roku 1999 s ním učím jako jeho učitelská asistentka,dostala jsem požehnání, že mohu sama vést velké retreaty.Bhante Sujiva je mnich čínského původu, který se ale narodil a žil v Malajsii. Je vystudovaný botanik - dendrolog. Mnichem je od svého mládí, vysvěcen ve velmi přísném klášteře v Barmě. Nyní učí po celém světe. Miluje Evropu spacielně Italii, Čech, Slovensko a Švýcarsko. Každý rok v červenci vede meditační kurz v Čechách nebo na Slovensku.Napsal asi 10 knih o vipassaně, píše básně a kreslí komiksy.Mám od něj pár, kde se mi vtipně pochechtává, že jsem závislá na houbaření.

Za pár měsíců s ním jedu na 2 měsíce do Malajsie ( už po čtvrté) možná na Bornea a určitě do Vietnamu.To je pro mě vždycky veliká radost a svátek.

Co byste si dala sama sobě k narozeninám? Co si žena v sedmdesáti přeje?

Pocit sedmdesáti let nemám.

Na kolik se cítíte?

Duševně, duchovně se cítím na čtyřistapadesát. Má kojotí mysl také nemá věk. A tělo? Záleží. Když tancuju, tak na 20.Pocit věku je velice měnlivý. Dneska je to hodně dobrý. Sedíme tady, na nádherném prostranství zámeckého dvora ve Škvorci. Je noc, nad námi úplněk Budeme se snad obtěžovat věkem? Jsem ráda, že tu s vámi jsem a že si krásně povídáme…

Ale těch 450 je dost břemeno, ne?

Ne, myslím tím zkušenost, moudrost, čarodějství.

Co bych si přála? Mít dostatek času a jasnou mysl, abych mohla udělat dostatek práce na cestě k očištění duše. Možná by bylo dobré mít nějaké nadpřirozené schopnosti, ale už jsem taky poznala, že jsou to jen takové maliny na cestě.I když třeba takhle lítat by nebylo špatné… Chtěla bych pořád učit sebe, ostatní a potřebuji mít prostor, abych mohla předávat, co jsem se naučila.Přála bych si dát co nejvíc svým milovaným vnukům. Přála bych si, abych napsala nějakou krásnou knihu. A ze všeho nejvíc bych si přála, abych splnila svůj úkol. Abych ho poznala a splnila tak, jak ho splnit mám. Je to možná banální, co říkám, ale považuji to za velmi důležité.Taky bych chtěla odpustit a odpouštět.

Přála bych si abych už mohla říct že přijímám všechno, co ke mně přichází.

Nu není toho málo, ale mám-li ještě těch 30 let před sebou...?