Rezence Klusák
Nakladatelství Torst vydalo pod názvem Voda, která hoří memoáry psychoterapeutky Jitky Vodňanské. Vzhledem k tomu, že autorka byla po jistý čas blízkou přítelkyní Václava Havla, se dalo předpokládat, že bulvár knihu zneužije stejně jako nedávno paměti Vlasty Chramostové. Zřejmě vzhledem k blížící se okurkové sezóně se tak stalo s nebývalou intenzitou a dodejme i stupiditou, což by ale čtenáře nemělo od této neobyčejné knihy odradit. V jednom jediném bodu lze s bulvárem souhlasit - je to kniha především o Havlovi. Ačkoli autorka prožila košatý život, kam se mimo jiné vešlo léčení alkoholiků i meditování v buddhistických chrámech, ačkoli píše i o svých dalších partnerech, kterými byli výtvarník Karel Trinkewitz či básník Jan Vodňanský, s Václavem Havlem zažila osudový vztah. Literární terminologií řečeno: je to silný milostný příběh, drama dilematu mezi dvěma ženami, vygradované navíc vnějšími zásahy doby, ať už dohledem tajné policie či později prezidentským úřadem. Autorčina kniha přináší nový pohled na Václava Havla, který se nedokáže rozhodnout mezi láskou a rodinným zázemím, který je - cituji: "plachý, nejistý, závislý, bezbranný, silný a slabý zároveň", kterého zoufalství lásky inspiruje k tvorbě možná víc než absurdita totalitního režimu, který se zkrátka a dobře jeví jako lidská bytost, a nikoli figura z pomníku. Z textu sálá vášeň, bolest, bezradnost, trapnost i neskutečný humor, prostě autentický život, ta "voda, která hoří". Je to hluboce dojemná kniha, která evidentně není psána s touhou skandalizovat, o čemž svědčí i okolnosti jejího vzniku, načasování či absence intimit. Na druhou stranu nic nepřikrašluje a nezastírá, je nesentimentální a skrze privátní optiku nabízí vhled i Havlova tvůrčího zákulisí. Vlastní text, jehož nespisovný ráz i ostře sekaný styl odráží autorčin svéráz, doplňují deníkové záznamy, dopisy i různé cestovní itineráře a jídelníčky, které zas ukazují budoucího prezidenta jako rozmarného pedanta.
Z dalších knižních novinek bych připomněl kupř. studii literárního historika Pavla Šidáka nazvanou Mokře chodí v suše, která se zabývá obrazem vodníka v české literatuře. Zatímco folkloristika hastrmanům, hastrmákům, vasrmanům, basrmanům či vodním mužíčkům věnovala značnou pozornost, v literární vědě podobná reflexe chybí. Autor se proto zaměřil jak na lidovou slovesnost, tak na moderní uměleckou literaturu od romantismu až k postmoderně, v níž je původní mytická postava vodního démona rozvíjena a modifikována do různých poloh, symbolů a narativů. Knihu vydala Academia.
Na konec jsem si nechal svazek ironicky polemizující s populárním dánským fenoménem hygge, což je synonymum pro šťastný život. Trojice blogerů ve složení Anna Vodrážková, Jiří Vaněk a Petr Cífka alias Agáta, Marťas a Daniel v úvodu říká: "Poslední dva roky nám odevšad valí do hlavy tipy, jak využít know-how nejšťastnějšího národa na světě: chundelatý ponožky, polštáře, svíčky a našlehaná mléčná pěna mají být podle Dánů zárukou tý správný pohody. Pro ty, co se v těch instantních receptech na štěstí nenašli, ale ještě to nemíněj vzdát, přinášíme pár hezkejch a nosnejch důvodů, proč dál vést svý mrzký životy." Poslední důvod, proč se nezabít, jak zní název jejich knížky, obsahuje pod rouškou životního receptáře drsnou satiru na život v Čechách od mezilidských vztahů až po současnou politiku.