Lásky čas
Asie je krásná, exotická, nebezpečná i bezpečná, voňavá i páchnoucí, barevná, hlasitá, horká . Jezdím sem ráda. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ta slabost, či vášeň trmácet se
v prašných busech , spát na nepředvídatelných místech. Zcela jistě vím, že sem jezdím kvůli míru a klidu klášterů , kvůli lidem a nepopsatelné, pro mě všudypřítomné pokorné lásce. Ta je pro mě jako zázrak, jako pramen, jako dotek samotné podstaty života. Tady nedělám, nekonám, tady jsem.
Kdesi mezi Thajskem a Kambodžou jsem náhle nevěřila svým uším. V malém ušpiněném mikrobuse se kdosi vzadu docela vehementně hádal. To je v těchto krajích celkem nezvyklé. Hádavci byli Češi. Česká manželská dvojice. Když jsme pak usedli k jídlu a oni měli sedět pár metrů od sebe , šli se zbláznit, jak říká moje přítelkyně. Do deníčku jsem si pak zapsala: Vztahy mohou požírat celý nám přidělený život, aniž by člověk přišel k sobě. Štěkavě zamotané páry jsem pak viděla a slyšela ještě dvakrát, ve dvou zemích. Vždycky to byli Češi.
Bylo mě to líto a řekla jsem si, že se doma pokusím napsat o takových propletených vztazích drobné povídání.
Co je to dobré, šťastné milující partnerství, co je kalamitní, co je takové to "normální". Co je láska, co je závislost? Co je "láska" na úkor?Co jsou vztahy, kde převažuje "MY", nerozlišený chuchvalec "vzájemnosti" a já se tam vždy cítím jako nevítaná teta. Znám já vůbec nějaký dobrý, láskyplný , byť i hádající se pár? Ulevilo se mi, když jsem několik takových objevila.
V každém člověku je potencialita k růstu. Každý máme nějaký vlastní, jedinečný, originální chodníček, po kterém jest nám kráčeti. Dobrý vztah jsou dva chodníčky vedle sebe, navzájem se respektující, podporující, opečovávající. Mnohé vztahy však v tomto příměru kráčí pouze po jediném.
A ten je často imperativem, ze kterého se nedá vybočit. Vysvětlím. V těchto vztazích se předpokládá, že je přirozené cítit totéž, myslet totéž, snad i dělat totéž. Vyžaduje se loyalita, stejný pohled na svět. Partner je v popředí zájmu, kontroly a i úzkosti. Loyalita, totiž, jakoby vztah potvrzovala. Jakýkoliv projev jinakosti, samostatnosti, separace znamená zradu, . Vývoj je hrozba. Typické pocity v takovém vztahu po určitém čase jsou pocity viny, povinnosti, závazku, vděčnosti, závislosti. Hrají se příšerné dvouhry o oddalování a přibližování /nekonečné hádky a usmiřování/ , hate-love, nenávist a láska v jednom ranečku. Celé životy jsou obětovány na těchto neužitečných oltářích. Oba protagonisté jsou, nemají pocit skutečného dotýkání duše-duše.
Pseudovzájemný vztah nejde rozvíjet a je velmi těžké se ho vzdát, protože je to paradoxně jakási jediná jistota. Ignorují se skutečné city, skutečné potřeby. Síla jednotlivců v takovém páru se ztrácí jako voda v písku. Nezralé pokusy o separaci obyčejně nic nevyřeší - milenky, milenci, ale ve vztahu dál zůstávám, vztahové trojúhelníky i mnohoúhelníky, workoholismus a jiné ismy, nemoci. Sama o sobě je vázanost na partnera normální. Patologickou se stává, když brání růstu.
Takové užitečné otázky vám na závěr nabízím:
Mohu vedle mého partnera rozpoznat své vlastní city, potřeby?
Mohu je s ním sdílet?
Mám u něj dostatek podpory pro svůj vlastní rozvoj?
Mohu říkat otevřeně co myslím a cítím?
Vnímám svého partnera jako ode mne oddělenou a jedinečnou bytost?
Má on či ona právo na svůj vývoj, který může být totálně odlišný od mého?
Přijímám zodpovědnost za to cítím a co dělám a nepřisuzuji mu to?
Můžeme se spolu dohodnout i když máme na věc jiný názor?Vyjednáváme spolu jako dvě dospělé osoby?
Jsou oblasti, o kterých se u nás nesmí hovořit?
Jsou emoce , které u nás nesmí bát projeveny?
I když není vše stoprocentní, máme chuť spolu vztah kultivovat , rozvíjet a měnit?
Jestliže je odpověď na poslední otázku ano, je tu šance na vývoj. I vztahy mají své pubertální , nezralé, divoké fáze. Když v nich nezamrznou může přijít lásky čas.