Meditace životem
(pro Moje psychologie září 2013 )
Jitku Vodňanskou lze snadno vytrhnout z kontextu. Dá se z ní jednoduše udělat několik zcela nesouvisejících postav: Geniální holčičku, která ve třech zpívala v rozhlase. Vzpurnou puberťačku z Blatné. Ženu která fascinovala a byla fascinována výjimečnými muži, disidentku, matku, zakladatelku muzikoterapie, klasickou terapeutku, experimentující terapeutku, ženu meditující…
Jitka Vodňanská je ale především jednou z možných plnokrevných, a tím uvěřitelných, životních cest.
Na mojí otázku o čem budeme a nebudeme mluvit řekla, že nechce mluvit o mužích. Konkrétně o svém vztahu s Václavem Havlem. Proč, když už je to věc veřejně známá? Její život není jen tento příběh. Slova zjednoduší,překroutí. Snaží se po svých zkušenostech se sdílením celému tomu tyátru vyhýbat.
Jednou snad přijde doba... kniha…?
Zatímco se z Václava Havla stala legenda, která pomalu pozbývá lidských rozměrů, Jitka tu zůstala jako zcela prozaická bytost, která nemilovala legendu, ale muže. Z toho nemůže, drobnohledem tvůrců legend a samozvaných strážců morálky, vyjít vždycky jen dobře.
Chtěla jste mluvit o meditacích. Jde meditace probrat srozumitelně?
Jde. Ale potřebovaly bychom více času. Meditací je mnoho. Ta, které se věnuji zjednodušeně řečeno spočívá v přítomnosti a vnímá to, co přichází, tedy realitu takovou jaká je. Tečka.
To nezní složitě
Ale to už je složité. Většinu času si totiž jen myslíme, nebo si namlouváme, že si to uvědomujeme. Navíc žijeme v čase a v místě, které frčí v protisměru. Jde nám o to zvládnout hodně věcí najednou. Vypadáme, že jsem tady a přitom jsme věčně úplně mimo. Není zcela obvyklé vědomě dělat jednu věc. Zní to absurdně, ale znamená to třeba při podávání ruky myslet na to, že někomu podávám ruku. Být v každé situaci přítomná danému okamžiku. Většinu času trávíme buď v minulosti nebo v budoucnosti. Z minulostí na nás koukají pocity viny, výčitky, z budoucnosti strachy a úzkosti.Meditace je být zcela teď a zcela tady a ne o krok zpět či dopředu.
Daří se vám to?
Jsem na cestě. Někdy jsem v daný čas na daném místě a někdy jsem přítomnému okamžiku na hony vzdálená. Ale snažím se alespoň to si uvědomit. Mám svá místa a situace, které mě pravidelně vykolejují. Třeba jednání na úřadech. Tam jsem všude, jen ne tam. Naposledy jsem se ztratila na banální operaci očí. Byla jsem klidná, nebála jsem se, ale "ono se to" bálo. Tlak jsem měla 220 a dostal mě z toho až primář, kterej mi zpíval spolu s Matuškou, že třešně zráli. Všechny babičky kolem to zvládly líp než já. Primář se ještě zeptal, cože to léčím. Špitla jsem, že psychospirituální krize a on na to, že když má krizi, tak se na to vy….napadlo mě, tady to máš, Vodňanská, přesně takhle jsi daleko! Babi kolem seděly úplně klidně, já dělala všechno co umím . čarování všeho druhu, ale když se blížil tonometr ,mohla jsem všechno zabalit. Výborná zkušenost. Výborný primář. Ten byl v přítomnosti. Já v budoucnosti.
Podle čeho vám dojde, že jste mimo?
Člověk to pozná opravdu jednoduše. Mimochodem na důsledky mimoňství si dnes lidi stěžují, aniž by si uvědomovali co jim vadí. Chodí si ho léčit do kardiocenter a na imunologie. Přitom většinou stačí schopný terapeut a odvaha poznávat sebe. Poznáte to totiž ztrátou energie. Když jste vědomě tady a teď, energii neztrácíte, když jste kontinuálně mimo čas a prostor, jste vyždímaná jako citron.
Já se konkrétně věnuju od roku 1996 meditacím, které se říká vipássána. Je to původní Buddhova meditace,nejstarší theravádová tradice, okrouhaná od všech možných nánosů a kudrlinek. Je to způsob, jak poznávat vlastní mysl a zařídit se podle toho. Tedy ještě lépe, ona už se podle toho zařídí.
To už zní zapeklitě a dost nepohodlně
Můj život mě sem dovedl. A ne, že bych z toho na začátku byla nějak zvlášť nadšená!
Povídejte o té cestě
Byla jsem odmala vždycky trochu jiná. Pocházím z Blatné. Jsem dcera rodičů, kteří si přáli mít takovou příjemně úspěšnou, leč neviditelnou dceru. No a neviditelnost mi už od kolébky poctivě nešla. Byla jsem asi docela zvláštní dítě. Ve třech letech jsem zpívala v rozhlase, v jedenácti doprovázela čtyřletého Václava Hudečka na klavír. Dělala jsem moderní gymnastiku,hrála divadlo, plavala a chtěla jsem být… zpěvačkou.
Jak moc umíte zpívat?
To by museli posoudit jiní. Léta jsem si myslela, že jsem fakt dobrá. Když jsem vyhrála konkurs do jazzové kapely, říkali mi, že mám rozsah jako Yma Sumac (peruánská zpěvačka, sopranistka s rozsahem více než 4 oktávy). Jenže ukázalo se, že můj talent požrala tréma. Moje tréma byla větší než můj talent. A bylo po všem. Navíc být zpěvačkou nebylo pro mého otce, právníka, vůbec myslitelné. Vrhl mnou směrem k biologii. Jenže jinakost mi zůstala.
Z čeho vlastně pramenila?
Už jako malou mě žrala dvojakost. Nejdřív jsem musela chodit do kostela, což jsem nesnášela, pak jsem tam chodit nesměla, což mi přišlo taky praštěné. Doma jsem slyšela zprávy ze Svobodné Evropy a venku jsem o nich nemohla mluvit. Tenhle blázinec a úděsněj strach patřil té době.Ale malé dítě se dobou nijak nezaobírá. Bílá je bílá a ne šedivá.A když velcí začnou tvrdit že bílá je šedivá, nezbývá než hledat svůj svět.
Nejdřív jste byla takové černé jehňátko a pak i ovce?
Doma k tomu hledali aspoň odpovídající legendu. Měly jsme jich v rodině hned několik, stačilo si vybrat po kom jsem tak drsnosrstá a drzá. Jedna možnost je moje ukrajinská babička, která byla údernice a když pověsili na Staroměstskou radnici její fotku, zašla tam a řekla, ať jí sundaj, že na ní stejně jen kálí ptáci a že chce raději peníze. Sestra táty, jihočeská selka , měla hospodu, kam v padesátých letech nepouštěla bolševiky. Nakonec se ale všichni usnesli, že babičky jsou málo a já jsem po "dědovi Monastýrským", což byl donskej kozák.
Jsme v době, kdy vám v krvi koluje krev donského kozáka, vzpurných babiček a jste vržena směrem k biologii.
Nejdřív jsem studovala biologii. Pak lékařskou antropologii. Ale neuspokojovalo mě to. Začala jsem pracovat jako psychoterapeutka, ovšem zatím bez odpovídajícího vzdělání. Pracovala jsem u docenta Skály s alkoholiky a tenkrát jsem se poprvé pokusila spojit alespoň některé nitky, které mnou vedly. Přišla jsem s muzikoterapií. Stále jsem ale nebyla spokojená. Byla jsem… nejbližší slovo tomu pocitu je "hladová".
Ale nebylo mi jasné po čem. V lidských životech jde o období, kde může přijít na scénu hráčství, drogy, pití… tyhle excesy se mi naštěstí zcela vyhnuly, ale lezla jsem do všech možných výcviků. Bylo mi kolem třiceti a já hltala vše, co se týkalo duše člověka.
Je to i doba velkého ženství
Možná až dnes dokážu pojmenovat cože je to za muže, kteří mě berou. Popíšu to na zážitku s Václavem Hudečkem. Jemu byly čtyři a mně jedenáct. Dva podivíni z malého města. Chodívala jsem ho doprovázet na klavír, ale pak už jsem se k němu jen chodila dívat. Na něj. Jak cvičí na housle a čekala na TU chvíli. Na okamžik, "kdy to do něj vjede". Je to jakýsi záchvěv, který mě fascinuje. Říká se tomu třeba božská jiskra. Z obyčejného hraní je najednou neobyčejné. Na obyčejném plátně se zaskví mezi barvami génius, ve slovním spojení je najednou tajemství…Lidé to poznají po citu, ale mně zajímalo odhalit čím to je. Objevit tajemství tajemství.Takový je můj bývalý muž Jan Vodňanský, takový byl Václav Havel. Jsou to chlapi s přesahem. A tak jsem na chvíli své hledání vrhla tímhle směrem. V práci mě pořád něco chybělo, no ale pak chybělo i v těch reálných vztazích s nadpozemskými muži, ale moje hladovost zůstala a byla všudypřítomná. Zjistila jsem, že nemám žádné konkrétní nadání, které by malovalo, zpívalo nebo psalo. Když už by bylo, něco ho trumflo: třeba jako tréma zpívání. A tak jsem zůstávala bezradná s nadáním, které se blbě pojmenovává. Je to talent vidět. Nejpodivnější ze všech talentů. A tak jsem dál pro něj hledala tvar. Při té příležitosti jsem si vzpomněla ještě na další možné černosrsttce v naší rodině. Ženy z ukrajinské strany byly zvláštní, říkejme jim třeba čarodějky.
To už zní dost zoufale
Jak se na to člověk dívá. Jsem přesvědčená, že talent léčit a vidět sem i tam má většina lidi. Něco jiného je ho objevit a chtít rozvíjet. Ještě jsem ale zdaleka nevěděla co přesně rozvíjím a k čemu to bude. Za pár let jsem si všímala, že mě čím dál tím víc přestává bavit takový ten běžný život. Cosi začalo odvávat takové ty normální běžné věci.Začínávala jsem se nudit, přestávaly mě bavit pijatiky, vleklé debaty, divadlo, dokonce i knihy. Ale to byl desetiletí dlouhý proces.
Co bylo dál
Právě že nic. Byla jsem bosa. Říkám tomu doba bez ozvěny. Temná noc duše. Kterýmkoliv směrem jsem zakřičela, ozvalo se ticho. Stále jsem studovala člověka od těla po duši a zase zpět. Malovala jsem mandaly a na jedné se najednou objevila žena s rozpřaženýma rukama k nebi. Když jsem se na svůj obrázek dívala, viděla jsem prosbu a zoufalost. Hlubokou zoufalost.
Nemůže být tohle obecný obrázek naší doby?
Všichni v sobě tuhle prosbu máme. Nevíme co to je. Pro lepší srozumitelnost vytahujeme nálepku za světa, kterému rozumíme.Konkrétní a hmatatelné je vždycky bezpečnější. Zní to konkrétně takhle: kdybych měl víc peněz, mohl bych… no a pak se stane, že je člověk má a stejně nemůže. Nebo může, ale očekávané štěstí se nedostaví. Nebo jen na chvilku a zase zmizí a zůstanou ty rozpřažené ruce. Stejně tak je to i s láskou. Mít tak lásku, dostaneme ji a ona najednou není tou, kterou jsme chtěli…
Mimochodem, kolik znáte opravdu šťastných lidí?
Já? Jednoho. Je to indský chiropraktik žijící ve Španělsku. Jenže než jsem přišla na to, že je šťastný a opravdový a laskavý, soucitný a pohodový, měla jsem zato, že je cvok. Dokonce jsem se ho chvíli i bála.
Teď na té mé pouti k sobě na chvíli přeskočím. Šťastní a opravdoví lidé bývají nesmírně jednodušší. Nejblíž mají k dítěti. Když jsem tu měla nedávno na návštěvě mého učitele meditace, seděl tady na podlaze, pustil si televizi a koukal na pohádky.
Už jsme ale stejně blízko dnešku. Jak jsem se tak uchylovala do podivné nicoty a lapala dál po různých informacích ,bloudila po různých terapeutických výcvicích, seminářích - bylo tam hodně dobrého, hodně se mi dařilo v mé praxi. Vedla jsem takové malé centrum pro psychoterapii, měla skvělý tým, ale to Ono , hledající se dál brodilo kdesi v temnotách a hluchotách ,hnusotách a vůbec.
Počkejte, musí to být takhle složitá cesta, nejde to hnusné v nás nějak přeskočit?
Věřím, že u někoho jde. Ale pozor na ty, kteří mají "svatost" jako náhražku poctivě žitého života. U mě to rozhodně bez toho odhazování nečistot nešlo. Musela jsem nejdřív hledat životem. Zkoušet milovat, hledat správného člověka, pak správnou formu, pořád dokola se mýlit a nacházet pravdu na nejméně pravděpodobných místech. Byla to doba, kdy jsem uvažovala přirozeně už s východním větrem, ale ještě jsem chtěla poctivě zakotvit u svých kořenů. Šla jsem ke zpovědi. Jenže to bylo úplně zbytečné. Nedělala mi dobře rigorózní přikázání nezabiješ, nepokradeš. Buddhisti to mají s větší pravdivostí: Zraňování a zabíjení dýchajících bytostí se chci zdržovat. Braní toho, co není dáváno se chci zdržovat….Nepravdivého a zraňujícího mluvení se chci zdržovat.Zatemňování všímavosti omamnými látkami se chci zdržovat. Křesťanství má 10 přikázání.Buddhisti 5 předsevzatí. To je pro mě veliký rozdíl. Cíl je stejný. Etická čistá milující mysl a srdce. Mně se jde lépe cestou doporučení než přikázání. Já ale cítila, že se vyvíjím a jsem dobrá i špatná napřeskáčku a dokonce i obráceně než se na první pohled zdá.
Napadá mě, že žít jednoduše a pravdivě chce pořádnou odvahu
Žít tak bez vnitřní opory je šílené. Vím o čem mluvím. Když ale člověk zjistí oč tu běží, začne to dávat smysl a už tolik odvahy nepotřebujete.
Ale i mě dodnes nejvíc znejišťují lidé, kteří jsou "svaté kosti" od kolébky ke smrti. Uvěřitelnější mi připadají ti chybující a zmatení a znejistělí, se kterými se, díkybohu, potkávám většinou.
Popisujete to jako proud, který vás táhl a to, co bylo dřív nechával za sebou
Připadala jsem si jako když jsem se dostala do pole nějakého silného magnetu. Není to ale nějaký blažený pocit. Je to osamělé a prázdné a na první dost beznadějné. Nejvíc se to blíží pocitu když vás opustí muž a vy zůstanete beznadějně sama. Třeba ze dne na den. Takové to je. Zmizí vše, co ještě včera platilo a není nic. Žádná jistota. Jen falešné cesty se nabízejí jako lehké holky:
Mně se tam tenkrát například natřásala politika. Dnes mám zakrytou televizi přehozem. Jsem jako alkoholik, který nesmí vidět flašku. Kdybych televizi měla, určitě bych se zase rozčilovala nad zprávami, debatami, politikou vůbec. Tak raději přehoz. Po revoluci jsem kandidovala do federálního shromáždění a hovořila na Václaváku a byla požádána, zda se nestanu senátorkou. S jistou pomocí jsem nahlédla, že na té křižovatce mám hodit výhybku od politiky. Jinou cestu jsem zatím neměla,ale to rozhodnutí bylo správné.
Zažívám za to dodnes vděk, že mě moje cesta neuvrhla do takového marasmu. Z toho bych neměla sílu se dostat a asi bych navíc popřela vše, co jsem dobyla.
Co správně dělat na takových křižovatkách?
Zůstat stát. Dlouho. Klidně i léta. Je to těžké, ale ať se vydáte rychle jakýmkoliv směrem to, co bylo na té křižovatce se zase vrátí na další. Prošla jsem holotropním dýcháním a věnovala se osm let bodyterapii. Holotropní dýchání mi ukázalo, že existují ještě jiné světy než ty, které běžně vidíme. A bodyterapie zase nesmírné možnosti těla, které je jako mrazák. Vše uchovává. A když pak sáhnete na nějakou část a rozmrazíte ji, vytryskne třeba léta zmražený strach nebo smutek. A právě někteří, se kterými jsem studovala bodyterapii mi vyprávěli o meditaci vipássána.
Koukala jsem na ně jako na blázny a sama dělala dervišský tance. Tak se to taky má s tím lidským posuzováním.
První kurs vipassány _ rok cca 1996
Bála jsem se před, tam jsem se taky bála. Hrůzou jsem vstala ve dvě. Necítila jsem se dobře, nemohla jsem sedět, klečela jsem, peřiny kolem sebe, neklidná, roztěkaná. Nechápu co mě přimělo k tomu, že jsem v tom zůstala. Jezdím do kláštera, kde se třeba čtyři měsíce nemluví. Já čtyři měsíce opravdu nemluvím.Jen s učitelem. Nechápu.
Za odměnu mi to vyhrabalo z duše kvalitu, o které jsem neměla ponětí. Ale taky vše ostatní - od touhy zabít po homosexualitu. Duše má příšernej tvar. Jsme viditelní jen z úzkého úhlu. První roky byl údiv a děs. Ale taky naplnění.
Myslela jsem pár týdnů maximálně měsíců…
Mám pro to, že jsem neutekla banální vysvětlení: moji zvědavost. Je to jako když jdete galerií a uvidíte pootevřené dveře. Je lepší, když vás někdo vezme za ruku a projde je s vámi. V téhle fázi je dobré mít učitele.
Přepadla vás někdy na téhle cestě pýcha, jako že jste lepší než ostatní, že jste dál a výš…?
Samozřejmě. Říká se tomu spirituální pýcha a nechtějte vědět, jak to vypadá, když vám dojde, že nejste samozřejmě ještě tam, kde si myslíte že jste.Realizovaný nebo chcete-li osvícený člověk nebo člověk co je hodně daleku je úplně normální. To považuju za nejvyšší hodnotu. Být normální, laskavý, etický, respektující. Všelijaké povýšence a nabubřence a ty co můžou prasknout svojí důležitostí pozoruju a už mě to většinou tak nedráždí. Maj holt ještě dost roboty před sebou a přeju jim, aby to jednou uviděli.
Jak poznat šarlatána v meditacích i v terapii?
Nepoznáte ho dopředu, v průběhu už je nápadnější, ve výsledcích, žel, tragický. Při velkém bolu ho odhalíte rychleji, člověk je víc při smyslech. Je několik dobrých rad jak najít terapeuta: terapeut neradí a nechlácholí. Nastavuje zrcadlo s velkým respektem k tomu co vidí. A nestrhává násilím masky, protože to bývá zbytečně bolestné. Poctivou prací se sloupnou sami. A terapeut vás nikdy nedovede dál, než je on sám. Proto je dobré hledat lidi, kteří hledají ne ty, kteří stojí a vědí.
Co teď děláte, jakou formu terapie lidem nabízíte?
Jsem psychoterapeut a psychoterapie je podle mě kumšt. Našla jsem konečně spojení všech mých talentů i toho, co jsem žila. Vyzkoušela jsem všechny možné věci , nepouštěla se do různých new agových zběsilostí. Je mnoho šarlatánů na trhu. Když vidím například kdo všechno dělá konstelace tak mi jde hlava kolem. Při tom hledání samozřejmě vleze člověk do slepých uliček.Kdysi jsem se třikrát zapálila trávu, a byl to pro mě strašný zážitek . Táhlo mě to k Nuseláku a k té hloubce…,.Zjistila jsem tak, že mám ráda, když jsem svým vlastním pánem. Nezatemnělá mysl je ten jeden poklad.Je to kutání na celý život.
Na mé cestě jsem teď občas sama sobě protestem, dobře se sebou snesu a jsem vděčná.
Po létech studií vím jediné, nestačí studovat, chce to odvahu žít.
A není třeba být buddhista, není třeba nic, nejdůležitější je mít soucit. Je to nejvyšší cit. Soucit a respekt. Je to vážně praktický.
Takže nejde o to dojít dokonalosti?
Ne. Jde o to dojít sám k sobě. K přirozenosti. Dokonalost je zcela mimo nás a naše možnosti. Naštěstí.
J�